RT Vyškovsko – 27.6.2020

rozhledna Na Chocholíku

Zájezd primárně určený pro děti nás tentokrát zavedl na jižní Moravu. První zastávka byla v obci Drnovice (ano v té, jejíž fotbalové mužstvo bylo po několik let účastníkem extraligy – zástupce venkova mezi městy 😉 ). Nás ale nezajímal fotbalový stadion, ale rozhledna Na Chocholíku, kde jsme vystoupali krátkou lesní cestou. Příhradová ocelová konstrukce zde stojí na místě bývalé triangulační věže.

Z Drnovic jsme již přejeli do Vyškova k našemu hlavnímu cíli – Zooparku. Ten se specializuje na chov původních druhů domácích a hospodářských zvířat. Najdeme zde např. 24 plemen slepic, 20 různých plemen králíků a další zvířata. I když v této Zoo nenajdeme hrochy, žirafy ani slony, je i tak návštěva zážitkem nejen pro děti. Součástí Zoo je také environmentální centrum Hanácký statek – replika statku z konce 19. a

watussi

začátku 20.století, která zde byla dokončena v červnu 2011. Nachází se zde expozice tradičního venkovského života a v části se nachází interaktivní expozice s ekologickými tématy.

Součástí Zooparku je také Dinopark, kam nás z areálu odveze vláček. Můžete tak strávit 15 minut projížďkou centrem Vyškova. Většina exponátů v Dinoparku je umělá, jak jinak, ale jedna „fosilie“ zde přece jenom je. Jedná se o wollemii vznešenou, rostlinu, která na Zemi rostla již před neuvěřitelnými 175 miliony let. Byla považována za dávno vyhynulý druh, ale v roce 1994 byla zcela nečekaně objevena v australské divočině. Zde si ji můžete prohlédnout chráněnou klecí blízko nástupiště Dinoexpresu.

Kdo měl čas a chuť, mohl využít příležitosti a prohlédnout si také město Vyškov. Kousek za Zooparkem se nachází zámecký park s barokní lodžií, na kterou se dá vyjít a kochat se výhledy do zámeckého parku a směrem k Vyškovskému náměstí. Dominantou náměstí je jak renesanční radnice tak také krásný barokní morový sloup z roku 1718.

radnice s morovým sloupem

Pokud si potrpíte na moderní architekturu, narazíte zde na funkcionalistickou budovu cukrárny Janský. Věhlasnou cukrárnu postavil Adolf Janský, který se specializoval na výrobu čokoládových dezertních bonbonů. O věhlasu jeho cukrovinek svědčí i fakt, že si krabici těchto bonbonů vyžádala i Kancelář prezidenta republiky pro T.G.Masaryka.

Další z dominant Vyškova je také zámek. Dnes vypadá nenápadně, ale v 15. až 17. století zde bývalo honosné  sídlo, na které často přijížděli olomouční biskupové. Dokonce se mu přezdívalo moravské Versailles, vše ale vzalo za své po požáru v roce 1753 a následných přestavbách pro potřeby vojenské nemocnice a okresního úřadu. Dnes zde sídlí Muzeum Vyškovska. Známá je rozsáhlá kolekce vyškovské keramiky

Vyškovský zámek

a unikátním je také fond Aloise Musila – orientalisty a cestovatele, jednoho z nejvýznamnějších osobností vyškovského regionu a také jeden z největších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20. století – jinak známý také jako Český Lawrence z Arábie.

Zkrátka – byl to moc fajn zájezd s velkým množstvím zajímavostí, kde si vybral opravdu každý to, co ho zajímalo.

Fotky: Dana N.

Z Frenštátu do Kopřivnice – 1.3.2020

Začátek dnešní vycházky byl ve Frenštátě pod Radhoštěm. Z vlakového nádraží jsme šli okrajem města na napojení na žlutou turistickou značku. Cesta vedla nejdříve po vedlejší silnici a potom po hlavní cestě, takže turisté a auta měli co dělat, aby se navzájem vyhli (ano, byli jsme malý dav. Bylo nás skoro 40…)

Hájovna v Janíkově sedle

Konečně jsme sešli ze silnice a vydali se podél říčky Lubiny. Ta vzniká stékáním vějíře bystřin (Bystrá – Lomná – Lubina) v Radhošťské hornatině, v níž jedním z dominantních vrcholů je Noříčí hora. Podél Lubiny jsme šli jen krátce a brzy odbočili k obci Lichnov, která se rozprostírá v údolí Lichnovského potoka (někdy také zvaného „Javornička“ podle jeho prameniště na svazích Velkého Javorníka). Téměř na konci Lichnova jsme odbočili vlevo a začali stoupat směrem k Janíkovu sedlu. Tady jsme si udělali jednu ze zastávek a trochu se občerstvili.

Pohled na Raškův kámen s vyhlídkou

Janíkovo sedlo je nejvýše položeným místem Janíkova údolí, které je nazváno podle arcibiskupského nadhajného Filipa Janíka, který bydlel s rodinou ve zdejší hájovně (která zde dodnes stojí). Z Janíkova sedla jsme pokračovali směrem k Raškovu kameni. který je unikátní v tom, že se jedná o kus korálového útesu, který sem byl přesunut během třetihor z dalekého jihu. Dnes je zde vyhlídka (postavená v roce 1951 Klubem čs. turistů) s krásným výhledem na Štramberk a vápencový lom Kotouč. Raškův kámen je  nazván podle zemana Rašky (původního majitele okolních lesů).

Šostýn

Nyní většinu z nás, která na Raškův kámen došla, čekal strmý sestup a poté poklidné pokračování ke zřícenině gotického hradu Šostýna. Spolu se sousedními hrady patřil do systému ochranných hradů tzv. Jantarové stezky. V pol. 15 století byl hrad opuštěn a chátral. v 19.století, za vlastnictví zemanského rodu Rašků, byly zbytky rozebrány na výstavbu továrny na hliněné zboží. Zřícenina je poměrně významným archeologickým nalezištěm. Mnoho ze zdejších vykopávek je možné vidět v muzeu Fojtství v Kopřivnici.

Bezručova vyhlídka

Naše další cesta pokračovala pod Bezručovu vyhlídku. Jelikož se nyní rozhledna opravuje a je nepřístupná, většina turistů se vydala dál do Kopřivnice. Našli se ale i takoví, kteří se k rozhledně přesto vydali. Rozhledna je z roku 2012 a je postavena na místě původní vyhlídky z roku 1934. Pokud by byla vyhlídka přístupná, je z ní velice pěkně vidět na Kopřivnici a pokud jsou dobré podmínky, i na Jeseníky. Bohužel jsme dnes koukali na Kopřivnici skrz hustou hradbu buků. Cestou od rozhledny jsme se ještě zastavili u Jasníkovy studánky, postavené v letech 1933-1934 v místě, kde ve svahu vyvěrá pramen podzemní vody. Je pojmenovaná podle snílka a básníka Adolfa Jasníka.

Expozice v Šustalově vile

Nyní už jsme vcházeli do Kopřivnice, která je samozřejmě známá hlavně díky automobilům Tatra, které se zde vyrábějí. Neméně důležitá pro Kopřivnici byla i výroba hliněného zboží a keramiky, kterou zde začali provozovat Raškové. Množství keramiky a také kachle a několik kachlových kamen můžeme zhlédnout v Šustalově vile, kde je umístěno Lašské muzeum. Kromě keramiky se expozice věnuje také malíři a ilustrátorovi Zdeňku Burianovi a kopřivnickým rodákům. v patře vily je nyní výstava Lenky Falušiové – Tichá přítomnost nebo litinové plastiky Františka Rajnocha.

Možná se někdo zašel podívat do Tatrovky, možná někdo zašel do muzea Fojtství. Nakonec se ale většina z nás setkala na autobusovém nádraží u přímého autobusu do Frýdku-Místku.

Celkem cca 10 km, účastníci: 39

Trasa: zde

Fotky: Radka J., Dana N., Vráťa K.

 

Hornické kolonie Slezské Ostravy – 23.2.2020

Je to téměř na rok přesně, co jsme se s turisty zúčastnili první komentované prohlídky Ostravy. Dnes jsme se sešli na Hranečníku a čekali na průvodce, až nás provede Slezskou (dříve Polskou) Ostravou a jejími hornickými koloniemi.

Průvodce s fotografií dolu Jan Maria
Vrátnice dolu Jan Maria

Z Hranečníku, což je osada, která získala své jméno pro polohu mezi Polskou Ostravou a Radvanicemi, jsme se vydali k bývalému dolu Jan Maria, založenému roku 1852. Své jméno získal po hraběti Wilczkovi (Johann Nepomuk Maria Josef  Ambrosius hrabě Wilczek – ufff). Dnešní stav jsme mohli srovnávat s dobovými fotografiemi. Do dnešních dnů stojí hlavní budova dolu, správní budova (nyní hotel) a vrátnice, u které jsme stáli my ;-). Od dolu jsme pokračovali k hornické kolonii Hranečník, která byla postavena pro tento důl. Kolonie má dva významné rodáky. Prvním je Hugo Vavrečka – dědeček Václava Havla a druhým Josef Kotas – první poválečný starosta města. Dozvěděli jsme se, v jakých podmínkách horníci žili, jak vypadaly jejich byty a kolik jich v jednom bytě žilo. Procházeli jsme tzv. Dolní a Horní kolonií a přes koleje báňské dráhy jsme přešli do další kolonie – Salmovec.

Cesta vedla kolem Botanické zahrady. Patří Ostravské univerzitě a je otevřena po domluvě. Na konci kolonie stojí restaurace Salma. Sloužila jako společenské centrum kolonie. Vznikl zde nejstarší dělnický vzdělávací spolek v Polské Ostravě – Hornicko-čtenářský spolek Salm . U jeho zrodu stál K. J. Bukovanský

Kříž na místě bývalé kaple sv. Barbory

(zakladatel prvního českého muzea v Ostravě). Pokračovali jsme kaštanovým sadem a na chvíli se zastavili u kříže, který je posledním pozůstatkem  staré kaple sv. Barbory. Nechal ji zde postavit kníže Hugo Karl Salm-Reifferschiedt. Stála na místě bývalé jámy Salm I – Ignát, která byla po ukončení těžby zrušena.

Pokračovali jsme k další kolonii – kolonii Zvěřina a odtud k místu, kde stála jáma Josef, nejvýznamnější šachta podnikatele Zwierziny, majitele oceláren v Mariánském údolí u Olomouce.

Důl Michálka

Od jámy Josef jsme vyšli na vyhlídku a mohli vidět Novou Huť s panoramatem Beskyd v pozadí. Poblíž vyhlídky je místo, kde byla jedna z nejstarších hlubinných jam – žentourová jáma.

Dnes ji připomíná komínek na odvod metanu kousek od zdi slezskoostravského hřbitova.

Pokračovali jsme cestou až k bývalému dolu Michálka. Jeho historie začíná rokem 1871. V roce 1954 byl důl sloučen s dolem Petr Cingr (šachty se pod zemí propojily. V roce 1965 zde byla těžba ukončena.

Pohled z haldy Ema
Nýtovaný most Miloše Sýkory

Pak jsme pokračovali na druhý nejvyšší bod Ostravy – na haldu Ema. Její nadmořská výšla je 324 m a každým rokem se o něco snižuje tím, jak prohořívá její vnitřek. Z haldy Ema jsme sestoupili a pokračovali směrem k Slezskoostravské radnici. Těsně před ní jsme ještě procházeli kolem bývalého lomu na čedič (čedič nebo taky bazalt – a podle něj Bazaly). Jedna z posledních zastávek dnešního dne byla u Slezskoostravské radnice, která je postavena podle návrhu Viktorina Šulce z let 1911-1913 a je postavena v pozdně historizujícím slohu kombinujícím formy české novorenesance s jinými historizujícími prvky. Přešli jsme přes nýtovaný most Miloše Sýkory. Ten stojí na místě bývalého řetězového mostu, který spadl díky rozkmitání, když přes něj přecházel vojenský jízdní oddíl – od té doby bylo zakázáno chodit  po mostních konstrukcích pořadovým krokem. O mostu Miloše Sýkory se také říká, že jej zachránil za 2. světové války mladý soustružník Sýkora, který prý přestříhal dráhy k náložím, které měly most odstřelit a zabránit Rudé armádě v postupu. Tuto verzi ale někteří historici zpochybňují a tvrdí, že se jedná o propagandu poválečné komunistické vlády.

Dnešní vycházka končila na Masarykově náměstí a prý, za rok, odtud bude pokračovat vycházka další. Tak se máme na co těšit 😀

Celkem – trasa prohlídky 7 km – mapa trasy

Fotky: Radka J. a Dana N.

Z Ostravice na Sněženku – 16.2.2020

Turistický kalendář tomu chtěl, že jsme se na dnešní vycházku sešli tam, kde jsme se minulý týden rozešli. A to na železniční zastávce Ostravice. Trasa ale vedla na druhou stranu, než odkud jsme minule přišli. Od vlakového nádraží k rozcestí Mazák, od něj po modré turistické značce směrem na

Pohoda na Sněžence

Butořanku kolem skalního masivu Dolní Mazák. Dále po červené na Lukšinec a odtud dolů na Albínovo náměstí s ukončením na chatě TJ VP Sněženka. No a zbytek cesty už kopíroval trasu z minulého týdne ovšem opačným směrem. Ze Sněženky do Malenovic a do Frýdlantu nad Ostravicí na vlak.

Účast: 28 turistů; celkem 12 km.

Fotky od Dany N.

Ke Zbujovi – 9.2.2020

Výhled od kostela na Borové

Na nádraží ve Frýdlantě nad Ostravicí se sešlo opět velké množství turistů. Pavel B. bohužel pro nemoc nemohl přijít a tak se vedení ujala Dana K. První zastávka se měla konat u kostela na Borové. Bohužel, jak už to tak někdy bývá, pokud je velké množství turistů vždycky se „peloton“ roztrhá a tak se stalo, že nahoru ke kostelu nás došla jen hrstka. Je to škoda, protože výhledy byly opravdu moc pěkné a těch pár metrů stoupání ke kostelu za tu námahu stálo.

Od kostela se pokračovalo dál směrem ke Korýtku. Osud tomu chtěl, že jsme potkali naše osadníky ze Sněženky, kteří nás pozvali na čaj a při té příležitosti i na výbornou brokolicovou polévku a šunkofleky. O přípitky taky nebylo nouze, takže – ještě, že jsme je potkali ;-). No, ale jelikož jsme byli původně opravdu velká skupina, chtěli jsme chytit ještě turisty u Zbuja. A tak se další torzo (teda hlavně fotograf s rodinou) vydali k Veličkům a odtud po žlutých tlapkách na Albínovo náměstí a dolů ke Zbujovi. Protože jsme se už celkem zdrželi, narazili jsme pouze na Marušku R. s manželem, kteří nespěchali a v poklidu si vychutnávali posezení, nyní už celkem prázdné, u Zbuja.

Chata U Zbuja

Cestou od Zbuja bylo možné jít buď přímo, nebo to vzít trošku naokolo na Medvědí skálu, čehož jsem samozřejmě využila a po trase ke skále se mohla kochat nádhernými pohledy na Lysou horu.

Krásný den, krásné počasí, fajn lidé, prostě pohodový výlet. I když jsme to tentokrát neudrželi pohromadě, každý si odnesl to co potřeboval.

Účast: 38 turistů + 2 hosté, celkem asi 13 km

Fotky: Radka J.