Jeden z dalších jednodenních zájezdů letošního roku.

Jelikož se nám nepovedlo naplnit velký autobus, podařilo se nám zajistit autobus menší, pro 30 lidí. Jeho příjezd spustil lavinu pobavených úsměvů a nevěřících komentářů stylu „a to se do něj jako vejdem?“, ale ano – vešli jsme se!!!

Autobus nás tedy zavezl na výstupní místo první trasy, kterou využili téměř všichni. Turisté totiž měli možnost u Chaty Wuja Toma nepokračovat na Klimczok, ale sejít rovnou do Szczyrku. Tato trasa měřila asi 12 km a kromě pár kratších stoupání na vrcholy Grabowa, Kotarz, Hyrca a Beskidek, se téměř pořád klesalo.

Kdo se ale držel první skupiny až do konce, od Chaty Wuja Toma mohl vystoupat na Klimczok. Stoupání to nebylo vůbec příjemné a než bychom po značce vystoupali do sedla a odtud vyšli na Klimczok a pak zpět, nepříjemné stoupání jsme si prodloužili a vystoupali jsme na Trzy Kopce (1082 m n.m.), odkud byly, sice ne kruhovité, ale přesto pěkné výhledy (na Skrzyczne a také na druhou stranu na Bialsko-Bialou). Ze Tří kopců už to byl jen kousíček na vrchol Klimczoku (1117 m n.m.), což je nejvyšší kopec Bělsko-Bílé, a odměnil se nám krásným počasím a výhledy, sice jen omezené na určitou stranu, ale i tak to stálo za to ;-). Byla to paráda, protože ještě u Chaty Wuja Toma se celý vrchol Klimczoku halil do neproniknutelné mlhy. Z Klimczoku nás už jen čekal místy strmý sestup do Szczyrku.

Druhá skupinka se nechala vyvézt na Rombaniska, odkud je to na Chatu Wuja Toma kousek a pak si šli vlastní procházkou do Szczyrku.

Třetí navrhovaná možnost, vyjet lanovkou na Skrzyczne a udělat si svou vlastní trasu, nebyla nikým vybrána – je vidět, že máme správné turisty, že před lanovkou dávají přednost vlastním nohám ;-).

Ale pozor! Našli se takoví turisté, kteří šli první trasu s námi na Klimczok a Skrzyczne si přidali jako přídavek jen tak 😉 Paráda.

V centru Szczyrku zrovna probíhaly folklórní slavnosti. Hlavní ulice byla plná turistů, návštěvníků, obchůdků se suvenýry, hospůdky byly plné a u skokanských můstků, kde jsme měli sraz na odjezd, se schylovalo k závěrečnému dni oslav v místním amfiteátru.

Ještě je fajn připomenout, že jsme měli možnost prohlédnout si celkem 3 kostely (2 po trase a jeden, pokud si člověk udělal odbočku ve Szczyrku) a ve všech třech zrovna probíhaly svatby :-O, nebo spíš, dávali si slib (musím k tomu asi něco nastudovat, jak že to ti poláci vlastně mají ;-))

Myslím si, že výlet dopadl moc fajn. Oproti obavám, které skýtalo počasí, vše nakonec dopadlo parádně. Nepršelo, mlhy se stáhly, vysvitlo sluníčko a bylo i celkem teplo.

Trasa č. 1 zde.

Fotky od Dany N.

Dnešní neděli jsme se vydali na Třinecko.

Autobusy nám před prázdninami změnili a tak jsme museli ze zastávky Oldřichovice – restaurace Na rozcestí jít pěšky až na začátek modré značky, po které jsme pokračovali až pod chatu Kozinec, která se momentálně opravuje a došli na rozcestí Plenisko.

Odtud naše cesta pokračovala po zelené značce k rozcestí U Malého Kozince, odkud jde pěkně sejít po neznačené značce na vrchol Malého Kozince. Bohužel výhledy už začínají zarůstat nálety, tak jsme se této původně naplánované zastávce vyhli a scházeli kousek níž po modré značce, odkud nás lesní cesta zavedla ke psímu hřbitovu. Je to hřbitov horských psů, který je zde už více než 40 let. Od hřbitova nás čekalo ještě jedno stoupání na vrchol Žďár, kde byl náš dnešní nejvyšší bod a vrchol celé vycházky. Pěkné počasí nám zajistilo krásné výhledy směrem k Třinci, na Čantoryji, Javorový.

Ze Žďáru jsme sestupovali nejprve neznačenou cestou na žlutou značku a po ní jsme pokračovali až na vlak do Hrádku.

Účast: 17 turistů; celkem 12,5 km

Foto: Radka J.

Rok se s rokem sešel a my se vydali opět na vrchol Ondřejníka.

Trasu jsme si zopakovali, protože vloni byla naplánována hned den po příjezdu z hlavní dovolené a to se opravdu nikomu nechtělo 😉

Letos to bylo jinak, sešlo se nás opravdu hodně a čekal nás krásný výstup. Počasí přálo na parádní výhledy, které se uskutečnily a byly nám poděkováním za námahu, která nás na této trase čekala.

Vyšli jsme z nádraží ve Frýdlantě a vydali se neznačenými cestami na Kubalánky. Odtud přímo nahoru na vrchol s občerstvovacími zastávkami u keřů s malinami. Je vidět, jak se příroda proměňuje. Ještě před dvěma lety jste tady mohli narazit na louky plné náprstníků, loni jich citelně ubylo a tento rok z nich zbyly jen ojedinělé kusy…..škoda.

Z vrcholu jsme sestoupali do sedla pokračovali opět neznačenou cestou na Suché úbočí a Stanovec. Všude nás doprovázely nádherné daleké výhledy a neskutečně krásné přírodní scenerie, kterou tvořily traviny rostoucí na vymýcených holinách. Připadali jsme si jako někde ve stepi. Z rozcestníku Skalka-sedlo jsme sešli na Opálenou (samozřejmě na borůvkové knedlíky – hlavně 😉 ) a odtud už pouze na vlak na Čeladné a domů 😉

Účastníci: 21 turistů a hostů; trasa 11,5 km zde.

Fotky: Radka J., Vraťa K.

Opět jsme se vydali po objektech natáčení seriálu Doktor Martin na valašsku. Tentokrát jsem se podívali do Velkých Karlovic Bzové a Raťkova.

Z rozcestí Bzové jsme se vydali z kopce dolů a došli se podívat na 2 chaloupky z natáčení, pak jsme se vyšplhali po neznačených cestách do kopce na Raťkov, kde se musel obejít zdejší potok a opět jsme sešli dolů k dalším objektům z natáčení  – jednalo se o dnešní rest. Raťkův šenk (penzion U Rysa), odkud jsme se po obědě a pivečku vydali směrem na Velké Karlovice – Soláň rozcestí a po cyklostezce na BUS do F-M.

M. Radová

První vícedenní zájezd letošního roku nás zavedl do oblasti Broumovska. První den ale patřil Polsku, kde jsme se zastavili v Sovích horách.

27.5.2022

Soví hory impozantně vyčnívají z relativně fádní ploché agrární krajiny jižního Polska. Jelikož počasí vypadalo všelijak a čekal se déšť, tak také kvůli časovým úpravám se hlavní trasa zkrátila a první skupina vyrazila na trať z Jugówa. Odtud po zelené a poté z Kozího sedla po červené na Velku Sovu (1015 m n.m.). Rozhledna se zrovna opravuje a dostihl nás déšť a mlha a tak jsme se dlouho nezdržovali a scházeli dolů do Sokolského průsmyku, odkud začínala skupina č. 2. Část turistů se z Velké sovy vydala přímo k nacistické továrně Walim, kde prý nacisti údajně vyráběli létající talíře….

Při prohlídce jsme zjistili, že vlastně nikdo neví, co se tam vyrábělo. Je to hlavně pomník všem padlým lidem, kteří zde byli nuceně nasazení na práce.

Po prohlídce jsme se už vydali na cestu na naše ubytování v Polici nad Metují. Cesta vedla různými uličkami a pod proklatě nízkými mosty, kde nebylo o adrenalin nouze, ale dojeli jsme a po ubytování se vydali na zajímavou večeři – místní specialitu – zelí, knedník a :-O řízek…… huh. A také výbornou kulajdu.

28.5.2022

Ráno na nás vykouklo sluníčko, tak jsme doufali, že dnešní den dopadne lépe než předešlý. Jedni tvrdili, že bude krásně, druzí, že bude pršet, tak jsme se vybavili pláštěnkami a náhradními mikinami (bylo opravdu chladno) a vydali se na další den našeho putování.

Čekal nás přechod těch nejatraktivnějších částí Broumovských stěn. Autobus nás vyvezl jen kousek od Police nad Metují do Slavného, odkud začínala dnešní trasa. Vydali jsme se po červené značce směrem k Božanovskému špičáku. Na rozcestí Pánův kříž už jsme docházeli za celkem slušného deště a všichni se natlačili do jednoho – naštěstí celkem velkého – přístřešku a uvažovali co dál. Po nějaké době se začalo trošku prosvětlovat a tak jsme se rozhodli, že na Špičák dojdeme a pak se rozhodneme, jak trasu zkrátíme. Nakonec se počasí umoudřilo a konečně vysvitlo sluníčko a udělalo se nádherně. Nakonec se žádné zkracování trasy nekonalo a i ti, kteří chtěli jít kratší trasu, se přidali k té nejdelší. Od Pánova kříže jsme se vydali na Korunu, kde byly opravdu nádherné vyhlídky, někdy stačilo jen sejít kousek ze značky.  Od Koruny se pokračovalo k Zaječí rokli, odkud se někteří vydali k autobusu ve Slavném a přejeli k restauraci Hvězda. Velká skupina se ale odhodlala dojít na konec pěšky. Ti se proto mohli podívat na Kamenné hřiby, někdo se mohl vydal na vyhlídku Ovčín, ale největší zážitek byl asi ze Supího hnízda, odkud byl výhled opravdu parádní. Mohli jsme vidět i zbytky sněhu na Sněžce. Závěr v turistické chatě Hvězda z roku 1856 byl pěkným zakončením dnešního dne.

Na večeři byl hovězí vývar a špenát, výpečky a bramborové špecle (či něco takového).

29.5.2022

Poslední den nás čekala změna trasy. Různé uzavírky, které na poslkých cestách čekaly nás odradily a proto jsme se vydali na Ostaš. Ostaš je stolová hora s působivými skalními útvary, tyčící se nad Polici nad Metují. Ten se dělí na dvě části. Spodní a horní labyrint. Východní část, nazvaná Horní labyrint, se může pyšnit zajímavými skalními útvary jako např. Mohylu smrti, Čertův vůz nebo Zrádce. Dolní labyrint s vyhlídkou nad Slují Českých bratří přechází v Kočicí skály, kde projdou opravdu jen ti hubenější a ohebnější z nás 😉

Při přejezdu domů jsme se ještě zastavili ve Wambeřicích,kde jsme si mohli prohlédnout poutní areál s bazilikou.

První vícedenní zájezd tohoto roku byl parádní, i když pršelo a bylo celkem chladno, neubralo to nic na tom, že naše země je opravdu krásná a dá se jí kochat i, když počasí zrovna nepřeje 😉

Fotky ze všech dnů – Radka J.